Pár dní po porodu jsem si mohla vyndat svého syna z inkubátoru
a poprvé ho nakojit. Ten malý knoflíček hned věděl co dělat,
chytil mě za bradavku a koukal na mě těma nádhernýma očičkama
a já byla blažená do doby než přišla sestra a nastylizovala mě do
„kojící polohy“ abych měla správnou techniku a řekla,
že to bude trvat cca 15 až 20 min. Super, v téhle poloze vydržet 20 min.
byl docela vysilující úkol. Ještě stále jsem si nemohla
sednout a tvrdá plastová židle byla to poslední na co jsem si chtěla sedat.
Takže moje první kojení se odehrávalo vedle plastové popelnice na odpad,
za všudypřítomného pípání, cvakání přístrojů a vůně desinfekce.
Malý vypil pár kapek a musela jsem ho vrátit.
Pak se mi sestra doporučila silikonové kloboučky a el. odsávačku.
Takže kojení asi bude na vyšší dívčí a tu já neměla, já chtěla jenom kojit.
Celý den jsem prostála u inkubátorů a hladila a povídala si s dětmi.
Bohužel jsem se musela spokojit s tak omezeným kontaktem,
jelikož mi sestra tvrdila, že na odd. Matek není pro mě místo.
Každý inkubátor byl v jiné místnosti a já přebíhala z jedné do druhé.
Prosila jsem, aby děti dali k sobě, po několika dnech už byly v jedné místnosti,
každý ve svém inkubátoru. Na toaletu jsem musela přes dvě patra
na veřejný záchod a to je to poslední místo kam chce šestinedělka přijít.
S pláčem a el. odsávačkou jsem odjela domů.
Na rady jsem odsávala co 2 hodiny ve dne v noci a mačkala ze sebe každou kapku.
Mléko jsem vozila do mléčné banky na zpracování a naše děti dostávaly
už zpracované mléko od jiných maminek. Jelikož, moje mléko mohly dostávat
jenom přímo z prsu, nebo právě odsáté na oddělení. Přebytek se skladoval v lednici.
Praxe byla taková, že jakmile děti byly dostatečně silné a utáhly savičku,
přestalo se dokrmovat cévkou. Bojovala jsem proti tomu, však marně.
Měla jsem strach, že nám to pokazí kojení. S dudlíkama se taky nešetřilo.
Bez mého svolení sestry automaticky vybavily každé miminko dudlíkem.
Syn si ochotně dudlíka vzal a měl ho do dvou let než ho sám zahodil.
Dcera jim na tu dudlíkovou fintu neskočila a nikdy ho neměla.
Cítila jsem rozdíl mezi přisáním, když se přisál malý nebo malá.
Dodnes si myslím, že to bylo dudlíkem. Malá daleko lépe sála,
s větší intenzitou a techniku měla později dokonalou.
Po každé kapce mého mléka jsem viděla jak dělají obrovské pokroky.
Tak moc jsem chtěla kojit, každý den jsem žádala o ubytování na odd. Matek ale marně.
Cítila jsem se tak bezmocná. Neměla jsem děti u sebe,
a každý den jsem je s těžkým srdcem opouštěla. Po příjezdu domu,
jsem telefonovala, jak se dětem daří…. Byla jsem opravdu zoufalá.
Až po pár dnech když děti byli už dost silné a dopečené mohly jít z inkubátorů
do postýlek na odd. Nedonošenců. Jako každý jiný den jsme
s manželem absolvovali 60km, se svačinou a poctivě odstříkaným mlékem v tašce.
Děti byly velice nervozní, kroutily se jako žížalky a plakaly. Netušila jsem co se děje.
Požádala jsem sestru, aby mi jako obvykle dala moje mateřské mléko z lednice,
které zbylo z druhého dne. Nebylo ho moc, tak mi podala ještě dvě lahvičky UM.
Nechápala jsem co se děje, proč mi to dává, však dostávají moje mléko
a mléko z mléčné banky. Sestra se podívala do papírů, a řekla mi,
že od rána už dostávají UM jelikož už jsou dost silné a mléko z banky
dostávají menší děti co to potřebují více. Tomu rozumím, ovšem nechtěla jsem
se smířit s představou, že moje děti budou dostávat UM v mé nepřítomnosti
a já budu doma s el. odsávačkou ronit slzy……???
A to byl okamžik kdy se zase ozvala ta Matka ve mě.
Jo asi jsem byla i hysterická, ale kupodivu hned druhý den ráno bylo pro mě
místo na odd. Matek. A hádejte co. Měla jsem pro sebe celé patro.
Tři dny jsem tam byla sama. Pochopila jsem, že celou tu dobu místo bylo,
ale kdo by tam stál o hysterické matky, které sestrám brání ve výkonu práce, že?
Ze solidarity jsem na to upozornila všechny maminky, které stály u inkubátorů
stejně jako já. Možná proto jsem si poštvala několik sester proti sobě.
První noc po nástupu na odd. Maminek jsem přišla na noční krmení i přes to,
že sestra mi říkala, že se mám raději vyspat. Později jsem pochopila
proč o mě nestála. Přišla jsem o pár minut dříve než bylo krmení.
Všechny děti už měly připravené sondy rovnou do bříška,
během několika vteřin jim sestra natlačila celou dávku, odškrtla si kolonku
a šla se dál dívat na TV. Donutila jsem ji, aby sundala našim dětem sondy
a šla jsem si je krmit sama. Od té doby už jen já krmila svoje děti.
Druhý den už další směna sester věděla co jsem zač
a dostala jsem se do středu pozornosti. Nemyslím si, že jsou všechny sestry stejné,
ale bohužel jsem asi měla smůlu. Chápu, že dělají jen svou práci,
chápu i to, že každý může být někdy unavený, naštvaný...
Ale kdo pochopí nás maminky? A vlastně, co je těžkého pochopit na tom,
že matka prostě patří k dítěti?
