Předčasný start 2. část (Jak jsem přeskakovala klacky pod nohama)

Pár dní po porodu jsem si mohla vyndat svého syna z inkubátoru 

a poprvé ho nakojit. Ten malý knoflíček hned věděl co dělat, 

chytil mě za bradavku a koukal na mě těma nádhernýma očičkama 

a já byla blažená do doby než přišla sestra a nastylizovala mě do 

„kojící polohy“ abych měla správnou techniku a řekla, 

že to bude trvat cca 15 až 20 min. Super, v téhle poloze vydržet 20 min. 

byl docela vysilující úkol. Ještě stále jsem si nemohla 

sednout a tvrdá plastová židle byla to poslední na co jsem si chtěla sedat. 

Takže moje první kojení se odehrávalo vedle plastové popelnice na odpad, 

za všudypřítomného pípání, cvakání přístrojů a vůně desinfekce.

Malý vypil pár kapek a musela jsem ho vrátit. 

Pak se mi sestra doporučila silikonové kloboučky a el. odsávačku. 

Takže kojení asi bude na vyšší dívčí a tu já neměla, já chtěla jenom kojit.

Celý den jsem prostála u inkubátorů a hladila a povídala si s dětmi. 

Bohužel jsem se musela spokojit s tak omezeným kontaktem, 

jelikož mi sestra tvrdila, že na odd. Matek není pro mě místo. 

Každý inkubátor byl v jiné místnosti a já přebíhala z jedné do druhé. 

Prosila jsem, aby děti dali k sobě, po několika dnech už byly v jedné místnosti, 

každý ve svém inkubátoru. Na toaletu jsem musela přes dvě patra 

na veřejný záchod a to je to poslední místo kam chce šestinedělka přijít. 

 S pláčem a el. odsávačkou jsem odjela domů. 

Na rady jsem odsávala co 2 hodiny ve dne v noci a mačkala ze sebe každou kapku. 

Mléko jsem vozila do mléčné banky na zpracování a naše děti dostávaly 

 už zpracované mléko od jiných maminek. Jelikož, moje mléko mohly dostávat 

jenom přímo z prsu, nebo právě odsáté na oddělení. Přebytek se skladoval v lednici. 

Praxe byla taková, že jakmile děti byly dostatečně silné a utáhly savičku, 

přestalo se dokrmovat cévkou. Bojovala jsem proti tomu, však marně. 

Měla jsem strach, že nám to pokazí kojení. S dudlíkama se taky nešetřilo. 

Bez mého svolení sestry automaticky vybavily každé miminko dudlíkem. 

Syn si ochotně dudlíka vzal a měl ho do dvou let než ho sám zahodil. 

Dcera jim na tu dudlíkovou fintu neskočila a nikdy ho neměla.

 Cítila jsem rozdíl mezi přisáním, když se přisál malý nebo malá. 

Dodnes si myslím, že to bylo dudlíkem. Malá daleko lépe sála,

s větší intenzitou a techniku měla později dokonalou.

 Po každé kapce mého mléka jsem viděla jak dělají obrovské pokroky. 

Tak moc jsem chtěla kojit, každý den jsem žádala o ubytování na odd. Matek ale marně. 

Cítila jsem se tak bezmocná. Neměla jsem děti u sebe, 

a každý den jsem je s těžkým srdcem opouštěla. Po příjezdu domu, 

jsem telefonovala, jak se dětem daří…. Byla jsem opravdu zoufalá. 

 Až po pár dnech když děti byli už dost silné a dopečené mohly jít z inkubátorů 

do postýlek na odd. Nedonošenců. Jako každý jiný den jsme 

s manželem absolvovali 60km, se svačinou a poctivě odstříkaným mlékem v tašce. 

Děti byly velice nervozní, kroutily se jako žížalky a plakaly. Netušila jsem co se děje. 

Požádala jsem sestru, aby mi jako obvykle dala moje mateřské mléko z lednice,

které zbylo z druhého dne. Nebylo ho moc, tak mi podala ještě dvě lahvičky UM. 

Nechápala jsem co se děje, proč mi to dává, však dostávají moje mléko 

a mléko z mléčné banky. Sestra se podívala do papírů, a řekla mi,

že od rána už dostávají UM jelikož už jsou dost silné a mléko z banky 

dostávají menší děti co to potřebují více. Tomu rozumím, ovšem nechtěla jsem 

se smířit s představou, že moje děti budou dostávat UM v mé nepřítomnosti 

a já budu doma s el. odsávačkou ronit slzy……??? 

 A to byl okamžik kdy se zase ozvala ta Matka ve mě. 

Jo asi jsem byla i hysterická, ale kupodivu hned druhý den ráno bylo pro mě 

místo na odd. Matek. A hádejte co. Měla jsem pro sebe celé patro. 

Tři dny jsem tam byla sama. Pochopila jsem, že celou tu dobu místo bylo, 

ale kdo by tam stál o hysterické matky, které sestrám brání ve výkonu práce, že? 

Ze solidarity jsem na to upozornila všechny maminky, které stály u inkubátorů 

stejně jako já. Možná proto jsem si poštvala několik sester proti sobě. 

První noc po nástupu na odd. Maminek jsem přišla na noční krmení i přes to,

 že sestra mi říkala, že se mám raději vyspat. Později jsem pochopila 

proč o mě nestála. Přišla jsem o pár minut dříve než bylo krmení. 

Všechny děti už měly připravené sondy rovnou do bříška, 

 během několika vteřin jim sestra natlačila celou dávku, odškrtla si kolonku

a šla se dál dívat na TV. Donutila jsem ji, aby sundala našim dětem sondy 

a šla jsem si je krmit sama. Od té doby už jen já krmila svoje děti. 

Druhý den už další směna sester věděla co jsem zač 

a dostala jsem se do středu pozornosti. Nemyslím si, že jsou všechny sestry stejné, 

ale bohužel jsem asi měla smůlu. Chápu, že dělají jen svou práci, 

chápu i to, že každý může být někdy unavený, naštvaný...

Ale kdo pochopí nás maminky? A vlastně, co je těžkého pochopit na tom, 

že matka prostě patří k dítěti?