Ještě jsem s dětmi strávila několik dní sama na pokoji.
Což bylo už takhle pro nevyspalou psychicky i fyzicky rozedranou matku
docela očistec, ale byla jsem konečně s dětmi. Sestry mi jako pomocnou ruku
nabízely UM. Děkuji nechci. Hrdě jsem odmítala a vedla jsem si svou. Musela jsem
dodržovat interval kojení, děti vždy zvážit před i po kojení a rozdíl dokrmit z lahvičky,
vše zapsat a odstříkat na příště. Zapsat počet pokakaných plenek atd.
Každá kapka mléka se počítala, měla jsem přesně tolik mléka kolik bylo třeba ani
o kapku navíc. Jedné sestry se mě zželelo a potají mi dala jednu dávku mateřského
mléka z banky, abych měla možnost si odpočinout a udělat zásobu.
Možná to byl okamžik kdy mi zachránila kojení a já měla konečně pocit,
že jsou kolem mě i dobré duše.
Po třech týdnech hurááááááá domů. Do té doby to byly pokusy o kojení, přiznávám,
stále ještě jsem neměla dost mléka, abych je ukojila, musela jsem stále
přikrmovat odstříkaným MM. Několik týdnů jsem jenom přebalovala, kojila,
odstříkávala, dokrmovala, odříhávala…. A stále dokola přebalit, nakojit, dokrmit,
odříhnout a odstříkat na příště. Nebyl pořádně čas ani na jídlo a na záchod
už jsem vlastně ani nepotřebovala… buď jsem to vykojila nebo odstříkala :D
Jednou jsem to spočítala a vyšlo mi, že 8h čistého času denně kojím,
ano byla to teď moje práce….moje poslání.
V nemocnici mi radili, že nemám děti k prsu přikládat ke každému krmení. Jinak
se děti unaví a nebudou už moci pít ani sami z lahviček a budou se muset vrátit
do nemocnice, kde jim dají UM sondou. Byla jsem vyděšená už jen z pomyšlení,
že se tam máme vrátit. Byl to začarovaný kruh. Více jsem odsávala než kojila
a mléka bylo stále stejně.
Najednou všichni kolem mě byli odborníci na kojení a podstrkovali mi UM.
To já zapřísáhle odmítala. Začala přikládat při každém kojení a potom
dokrmovala, věřím, že díky tomu jsem se po pár dnech opravdu rozkojila.
Teprve cca po několika týdnech od porodu jsem se pořádně rozkojila.
Dětem mléko teklo i ušima, a já odstříkávala ještě na dokmování. Mrazák se pomalu
plnil a děti byly spokojené. Vypadalo to, že máme vyhráno. Jo, prsa jsem měla na
drans, kroutily se mi prsty u nohou s každým přisátím, ale stálo mi to za to.
Děti v noci spinkaly a já stále odsávala po 3 hodinách. Nastěhovala jsem
děti k nám do postele. Manžel pomáhal s dokrmem, vyvařoval lahvičky a odsávačku,
věšel plenky a vlastně ani nevím co všechno musel dělat,
já kojila a neměla jsem čas to sledovat :D Odsávala jsem ještě cca kolem
10 měsíců od porodu na palačinky :D
Kojení dvojčátek je náročné, zvláště když máte nedonošeňátka,
které ještě trápí bolavé bříško. Smutné na tom všem je, že systém porodnictví
posléze systém péče o nedonošeňátka vám to moc neusnadňuje.
A možná kvůli tomu všemu jsem chtěla tohle všechno
napsat pustit do světa. Třeba připravit budoucí maminky na to s čím
se mohou setkat. Že někdy je také dobré poslouchat svou intuici a nedat
na všechny ty rady, které směřují k lahvičce s UM.
Je to přeci tak jednoduché, že?
Ještě bych ráda poznamenala, že jsem za celou dobu pobytu v nemocnici
neznevažovala práci doktorů, ani sester.Já jsem se tam dostala shodou náhod
a rozhodně jsem tam nepřišla prudit. Šlo mi jenom o mé děti a trocha vřelejšího
přístupu by neškodila. Musím říct, že odd. Je špičkově vybavené a všude
je naprostý pořádek a všichni dělají svou práci. Cíl jejich práce je jasný...
postarat se, dopéct, dokrmit, naučit na lahvičku a sbohem.
Kojení se bere jako doplněk toho všeho, pro klid matky a zvýšení laktace
k zajištění dokrmu. Neočekávalo se, že by někdo chtěl kojit dvojčata,
když je možnost dát UM.
Problém byl v přístupu některých z personálu a celkově vidím velký
problém v systému, který vládne celému našemu zdravotnictví.
Dnes je dětem 2.5 roku a vesele kojíme dál. Vypadá to,
že kojení budeme muset ukončit s povinnou školní docházkou,
jelikož se mi už nebude chtít běhat o přestávkách do školy.
Kojení zdar!!!
Žádné komentáře:
Okomentovat