Jediné co jsem stihla je, že jsem malého pohladila po vláskách, přivítala na svět
a už ho sestra odnášela a já během toho začala rodit i jeho sestřičku…
Věděla jsem jenom to,že přes komplikace z předčasného narození budou v pořádku.
Skončila jsem sama na oddělení pooperační gynekologie. Unavená, šťastná, rozpolcená
a sama s mobilem, kde bylo několik málo fotek mých právě narozených dětí.
I když jsem po porodu byla ještě v euforii a sjetá hormony, bylo mi jakoby mi děti vyrvali přímo od srdce.
Na jednu stranu neskutečně šťastná a na druhou stranu jsem cítila strašnou prázdnotu.
Porod jsem zpracovávala ještě dlouho po tom.
Pár hodin po porodu jsem se teprve mohla jít podívat (ano bohužel jenom podívat) na děti.
Dvě malé nádherné bytosti, které byly ještě nedávno mojí součástí, najednou už jsou tady,
i přes to, že tu ještě být neměly. Stála jsem u inkubátorů a plakala, chvíli radostí, bezmocí, dojetím…
Najednou jsem byla máma. Já jsem Máma. Nejprve jsem myslela,
že se zhroutím pod tíhou toho všeho, ale něco ve mně se neskutečným způsobem
zmobilizovalo a dodalo mi to sílu. Sílu rvát se jako lvice, za svoje děti.
Zrodila se ve mě Máma. V té nevíce bezmocné situaci jsem cítila sílu jako nikdy předtím.
Mohla jsem hodiny stát u inkubátorů a vůbec mi nevadilo, že jsem právě po porodu, bylo mi to jedno.
„Maminko, maminko… Co tu děláte?“ Ptá se mě sestra.
„Jste po porodu, běžte si lehnout, my se o ně postaráme.“
Věřte tomu, že tohle právě zrozená matka slyšet nepotřebuje.
„Máte mlíko?“
„Ehm… vlastně nevím…“
Podepsala jsem asi milión papírů a byla jsem vypoklonkovaná, že až se rozkojím mám přinést mléko.
S těžkým srdcem jsem se musela rozloučit a jít…
Na oddělení odsávačka nebyla, sestra mi na stolek hodila manuál (Jak rozkojit i jalovou krávu)
a prej to mám stříkat do pleny, protože co se odstříká mimo odd intermediáru je nepoužitelné.
První noc jsem trávila tím, že jsem v jedné ruce svírala mobil s fotkami mých dětiček
a druhou rukou jsem se snažila něco odstříkat. Takhle jsem si to vážně nepředstavovala...
Sama netuším jak jsem tohle mohla ustát, ale hormony udělají své.
Takový začátek jsem si nepřipustila ani v nejhorším snu,bohužel stalo se to.
Ty jsi Máma a tvoje děti tě potřebují. Tak se ukaž…
Neptejte se mě kolik nocí jsem probrečela! Čím víc byla situace horší, tím větší jsem cítila sílu.
Jakási přímá úměra mezi tíhou situace a vnitřní silou. Takhle je to prostě na světě zařízené.
Věřím tomu a nikdo mi to nevyvrátí, že tahle síla je ze všech sil ta nejsilnější.
Žena je ta, která má sílu přivést na svět dítě, žena je ta která ho bude bránit do morku kosti
a rvát se za něj, chránit a milovat takového jaký je. Největší dar všech darů.
Takže jo, během pár hodin jsem dostala ty největší dary a hned tři.
Dvě nádherné děti a jako bonus schopnosti matky superhrdinky :)
OK, no problém jdu se rozkojit…
Také jsem maminkou nedonosenatko :) Dcera se mi narodila ve 30+6tt, akutnim cisarem. Nam se bohužel nepodařilo kojení udržet. Setkala jsem se se stejným přístupem. Za malou můžete přijít v tolik a tolik, kojit nemůžete máte moc malá prsa, tak odstrikavejte. Je, vy toho mlicka moc neodstrikate, co?.. po třech dnech mi bylo oznámeno, jen tak mezi řečí, vaše dcera má žloutenku, bude se teď minimálně dva dny svítit, je nebezpečné koukat do toho světla, tak ani nechotdte.. a tak dále. Držím vám moc palce ať vám to kojení vyjde!! :)
OdpovědětVymazatTo je mi vážně líto. Vím, že takových případů, kdy se maminka setkala s takovým přístupem je mnoho. Je až nepochopitelné, že se tohle ještě stále děje. I proto jsem o tom napsala, aby maminky co třeba ještě miminka čekají měly možnost se na to alepoň připravit. V dalším díle budu také psát o podobném přístupu. Jakoby mi to něco připomínalo. Držte se a užívejte si miminka :) Díky za komentář :)
VymazatKrásný příběh. Mohu se podělit o své dvě zkušenosti ve dvou rozdílných porodnicich. Můj prvorozeny syn,narozen 38+3,přirozený porod, prý ukázkový "no nevím,ta bolest tedy ukázková moc nebyla" ☺, ale ta bolest za vše stála. Přesně mě ohromily stejné pocity "proboha jsem máma". Vůle v kojení byla horší, sestry v porodnici mi to kojení tak zhnusily svým přístupem a agresí,ze jsem odmítala jejich pomoc a řekla,že než aby mi mému dítěti tlačily silou hlavu a dusily ho mým prsem,tak radši kojit nebudu!no přesto jsem se snažila doma nějak kojení udržet alespoň 2 měs. Vše už ale bylo špatně naprogramovane v hlavě ��. O dva roky později jsem porodila dceru akutním císařem (apendix),ve 36tt. Obrovská bojovnice do dneška, inklubatoru jsme se díky 2,5kg vyhly. A teď to co čeho jsem se bála nejvíc,kojení. Vezla jsem si do porodnice odsavacku a vše vo je potřebné k dosažení laktace. Malá byla slabá,nedokázala sama sat. Pomoc sester jsem odmitla ihned,přesto,že byly mnohem lepší,než v porodnici u syna. Rozjela jsem si laktaci sama odsavackou a podavala první tři dny malé mléko injekční stříkačkou,své mléko,žádný jejich umělý dokrm. Třetí den uz sama krásně pila a silila. Vše slo tak skvěle,že nas pustili 5 den domu i přes žloutenku,kde musela malá travit 24 hod v solarku. Každé tri hodiny jsem klepala,že jdu kojit,bez ohledu na nějaké zarivky,bylo mi to jedno. Dnes je malé skoro 7 měs a je stále plně kojena. Vůle ženy je opravdu silná. A me dnes jen mrzí,ze jsem sebe a svého syna svým strachem o to krásné pouto připravila.
OdpovědětVymazatBohužel, někdy mám pocit, že sestrám je naprosto jedno jestli budete nebo nebudete kojit. A když Vám k tomu udělají odpor, to je snad i trestuhodné. Jse silná, že jste to překonala. Kojte dál a užívejte si to :) Vynahraďte si to :)
VymazatMyslím, že by bylo fér napsat o jakých nemocnicích mluvíte. Není fér házet všechny do jednoho pytle.
OdpovědětVymazatMyslím, že by bylo fér kdyby se v nemocnicích chovali fér. Nikoho neházím do stejného pytle. Ani všechny nemocnice ani všechny sestry. Otevřela jsem tohle téma, s tím, že kdo má jinou třeba i dobrou zkušenost, může se vyjádřit také. Ja jsem pouze napsala svou zkušenost, bohužel ne moc dobrou.
VymazatDěkuji za Vaše sdílení. Věřím že to že ženy nebudou mlčet a zveřejnění své zkušenosti pomůže aby se tahle tristní situace v našich továrnách na děti změnila. Veronika Vajnerová Teplice
OdpovědětVymazatOno je někdy docela těžké vystrčit třeba jenom nos z mainstreamu, aby člověk po něm nedostal. Mě samotnou překvapily docela negativní reakce... Jdeme s davem a mlčíme, je to bezpečné a pohodlné. Ale o tomhle je třeba mluvit.
VymazatNaprostý souhlas ;-) Je potřeba o tom mluvit!
Vymazat